Reflektuje následující hlediska: 1) areálové aspekty česko‑polských kontaktů, včetně přesahů do sousedících nářečí, 2) užití spisovné češtiny v Polsku, a především 3) působení češtiny v kulturních vztazích česko‑polských.

1 Areálové aspekty česko‑polských kontaktů

V období vydělování pračeštiny a prapolštiny omezovaly rozsah přímého kontaktu obou jaz. společenství přírodní překážky osídlení. Proto se možné kontakty jazyků československého a východolechického typu západní psl. (↗nářeční štěpení praslovanštiny) předpokládají pouze v okolí Moravské brány. Na jaz. poměry v rozsáhlejším území neměly, jak se zdá, valný vliv vojenské akce ani politická expanze – moravské a české – na jih dnešního Polska (konec 9. stol. – pol. 12. stol.), ani polské na Holasicko a sev. Moravu (10.–11. stol.). K vzniku česko‑polské jaz. hranice došlo až na prahu emfyteutické kolonizace v Horním Slezsku a na Opavsku: české osídlení se začátkem 13. stol. setkalo s polským v severní části Opavska (Hlubčicko, Osoblažsko, Prudnicko) a snad i na dávném Nisku (Česká Ves u Jeseníka), překročilo linii tehdejší státní hranice na Ratibořsku a pak na Těšínsku, kde mezi tokem Ostravice a Lučiny vznikl pruh patřící k českému jaz. území. Na základě historiografických zmínek se pro 12. a zač. 13. stol. předpokládá kontakt českého a polského osídlení i na Minsterbersku v jižní části Dolního Slezska (✍Malicki, 2006). Postupem něm. kolonizace byl však styk češtiny a polštiny omezen na hraniční pruh na Těšínsku, Ratibořsku a vých. Hlubčicku (Bavorovsko); ve stejném prostoru byla česko‑polská jaz. hranice vyznačována dialektology ve 20. stol. (srov. ✍Nitsch, 1907; ✍Stieber, 1934; ✍Havránek, 1934; ✍Dejna, 1951; ✍NČD, 1972). Na celém starším kontaktovém areálu v okolí Moravské brány si čeština zachovala jisté rysy ↗přechodového nářečí (↗slezskomoravská nářečí). Na polském jaz. území jsou ve slovní zásobě všech hornoslezských nářečí polštiny zřetelné sémantické a strukturní shody s českým lexikem, srov.: slez. p. dęga – č. duha × p. tęcza; slez. p. dziwać się – č. dívat se × p. patrzeć; slez. p. farorz – č. farář × p. proboszcz; slez. p. jelito – č. jelito × p. kaszanka; slez. p. kartacz – č. kartáč × p. szczotka; slez. p. kiszka – č. kyška × p. kwaśne mleko; slez. p. swaczyna – č. svačina × p. drugie śniadanie, podwieczorek; slez. p. topić – č. topit × p. palić w piecu, ogrzewać. Počet slov spojujících tato nářečí s českými nářečími záleží na vzdálenosti areálu dané nářeční komunity od českého jaz. území, nejvíce je jich v pruhu podél česko‑polské jaz. hranice (✍Stieber, 1977). Lexikální shody dokládají vztah nářečních komunit přes jaz. hranici, zčásti vznikly následkem užívání češtiny v některých oblastech komunikace (srov. ↗čeština ve Slezsku). Na slezskopolské nářečí na Těšínsku čeština působila podle ✍Grenie, 2000 především jako jeden z oficiálních (spis.) jaz. silněji až v novější době. Její vliv prostřednictvím mor. slez. nářečí byl podstatnější snad jen v západní části nářečního areálu (k pojetí česko‑polského smíšeného pruhu na Těšínsku a přechodovosti nářečí srov. zejm. ✍Havránek, 1934; ✍Bělič, 1976; ✍Dejna, 1977; ✍Lotko, 1993; ✍Labocha, 1997; ✍Lipowski, 2009). Ve 20. a 21. stol. však intenzivní kontakt s češtinou jako jaz. úředním a státním (vedle mor. slez. vlivu) přetváří všechna těšínská nářečí v Česku ve smíšené nářečí česko‑polské (✍Lotko, 1993; ✍Labocha, 1997; ✍Lipowski, 2005). Vlivu spis. češtiny podléhá zde i spis. polština polského etnika (✍Bogoczová, 2001; ✍Labocha, 2003).

2 Užívání spisovné češtiny v Polsku

Čeština byla od sklonku středověku (15. stol.) používána polskými mluvčími, zvl. ve Slezsku a v Malopolsku, jako jaz. úřední, resp. jaz. administrativní, a jako nástroj kulturní komunikace. V polsky mluvících částech Slezska je doloženo užívání češtiny v právně‑administrativních úkonech od 30. let 15. stol., v některých oblastech se v této funkci udržela do 18. stol. a lokálně i do 19. stol. Znalost spis. češtiny jako naučeného jaz. se v Horním Slezsku uplatňovala v širším funkčním spektru, mj. v oblasti náboženství a školství (viz ↗čeština ve Slezsku). V 15. a 16. stol. česky úřadovaly také kanceláře na slezsko‑malopolském pohraničí připojeném k polské Koruně (Seversko, Zátorsko, Osvětimsko). Na užívání češtiny v polských kancelářích měly vliv zejména úzké dynastické svazky v období vlády polských Jagellonců v českých a uherských zemích (1471–1526), kde čeština plnila právně‑administrativní funkci už dříve. Podle výzkumů historiků (✍Macůrek & Rejnuš, 1961) vydávala tehdy české písemnosti i polská královská kancelář (hlavně pro komunikaci s Čechy a v záležitostech slez. i osvětimsko‑zátorských), menší šlechtické a městské subjekty v jižním Polsku a v neposlední řadě i čeští a polští žoldnéři; jejich pisateli byli jak čeští, tak polští mluvčí. Jak uvádějí mj. ✍Havránek, 1939, ✍Urbańczyk, 1979 a ✍Macůrek & Rejnuš, 1961, středisko intenzivních polsko‑českých styků se utvářelo v Krakově již na přelomu 14. a 15. stol.; u zdejšího vysokého učení a kolem královského dvora bratrů českého krále Vladislava II. vzniklo koncem 15. stol. ohnisko intenzivního kulturního vývoje, výrazně působícího i na vzdělanost českých zemí. V tomto prostředí se čeština stala znakem vytříbenosti. Kontakt příslušníků polských vyšších vrstev se spis. češtinou dokládají české rukopisy v soukromých a klášterních knihovnách a polské rukopisné památky vzniklé s pomocí českých předloh. V první pol. 16. stol. byly vydávány v Krakově i české tištěné knihy. Další české písemnosti vznikaly v Polsku od druhé pol. 16. stol. v komunitách českobratrské emigrace. Ve Velkopolsku (v Šamotulech, pak v Lešně) byly tištěny knihy pro potřebu českých bratří v Čechách i na Moravě a v exilu (viz ✍Śliziński, 1959; ✍Orłoś, 1980). Vystěhovalci z českých zemí se po porážce stavovského povstání a také v 18. a 19. stol. usazovali na polskojazyčném a smíšeném území ve Velkopolsku, v Dolním a Horním Slezsku (viz ↗čeština ve Slezsku), pak mj. u Lodže, na Volyni a v Haliči (hlavně v Krakově a Lvově). Stopou jejich mateřštiny jsou polská příjmení českého původu, např. Auderski (z č. Údrcký z Údrče, psáno též Audrcký, Audritzky, von Auders), Bohacz, Cisarż, Gierżabek, Hawełka, Holoubek, Jelinek, Jersak (č. Jersák), Kraupa, Matejko (z č. Matějka), Newerly, Niewieczerzał, Podlacha, Pospiszył, Prochaska, Prowaźnik, Skrzywanek, Szajnocha (z č. Šejnoha), Trnka, Wrabec, Zlat (viz ✍Taszycki, 1969). Kromě propriální sféry však migrace Čechů a Moravanů neměla na polštinu pozorovatelný vliv. Rozhodující roli sehrály kulturní styky, vyšší úroveň české středověké kultury a pak plně vyvinuté funkční a stylové rozpětí spis. češtiny. Český vliv – podle ✍Havránka, 1936:44 „expanze spisovné češtiny“ – až do 16. stol. přinášel impulzy k vývoji spis. polštiny, neznamenal tedy vytlačení polštiny z nějaké komunikační sféry, nevyplýval z politického podřízení n. okupace, i když, jak se domníval mj. ✍Jakobson (1934–1935), na přenosu českých vlivů se mohlo podílet Slezsko, připojené k českému státu v první pol. 14. stol. V dosavadním výzkumu nebyl potvrzen trvalý systémový vliv češtiny na inventář polských fonologických, morfologických n. syntaktických prostředků.

3 Působení češtiny na polštinu

Působení češtiny na polštinu bylo zpočátku sledováno (např. ✍Nehring, 1876–1882; ✍Polívka, 1918) na základě význačných polských památek 14. a 15. stol. Obzor bádání se však už v prvních desetiletích 20. stol. rozšířil, hlavně díky pracím ✍Brücknera (1974), ✍Klicha (1927) a ✍Kleczkowského (1928), na období od vydělování polského jaz. do zformování spis. polštiny v pol. 16. stol. (k periodizaci viz ✍Taszycki, 1927; ✍Siatkowski, 1996). Od 10. stol. do pol. 12. stol., když vznikající polská jaz. pospolitost vstupovala do okruhu židovsko‑křesťanské kultury, se český vliv uplatňoval tak, že čeští mluvčí působili jako zprostředkovatelé kulturních hodnot a civilizačních inovací, přejatých hlavně ze západoevropského, římského centra, a to v oblasti náboženství, řízení státu, vzdělání a školství. Základ obecného jaz. – polský kulturní dialekt – byl tak ovlivněn křesťanskou terminologií řeckého a latinského původu přejatou do pračeštiny prostřednictvím hornoněmeckých dialektů, např. chrzest, pacierz, żegnać, anioł, diabeł, jałmużna, post, kościół, msza, ołtarz, opłatek, kapłan, pop, biskup, papież, klasztor, mnich, a z dialektů jižních Slovanů: krzyż, Rzym, Żyd. Pračeština byla též pramenem přejímek stsl. původu, jako gospodzin, cerkiew, Bogurodzica, błogosławić a nových, křesťanských významů slovanských slov, např. bóg ‘Deus’, święty ‘sanctus’, niebo ‘caelum’, piekło ‘infernum’, ksiądz ‘presbiterus’, modlić się ‘orare’, kazanie ‘sermo’, rozgrzeszenie ‘absolutio’ (✍Klich, 1927; ✍Urbańczyk, 1979; ✍Siatkowski, 1996). Kromě úzce náboženského lexika byla přejímána také další slova (křesťanská jména, názvy dní, slova spojená s organizací tehdejšího života). Následky polských dispalatalizací (kościół, anioł) datují počátek procesu přejímání české církevní slovní zásoby ještě do období před přelomem 10. a 11. stol. Tvary jiných výpůjček poukazují však na dotváření základů křesťanského lexika ještě na rozhraní 12. a 13. stol. (např. f ve tvaru ofiera, tvrdé r ve tvaru prełat; viz ✍Siatkowski & Basaj, 2006). Ve 14. a 15. stol. byly podle ✍Kucały, 1973 v polských pramenech zaznamenány další lexikální jednotky přejaté z češtiny: (a) z oblasti církevního kalendáře (stč. květná něděle – stp. kwietna niedziela, stč. milostivé léto – stp. miłościwe lato, stč. Veliká noc – stp. Wielika Noc); (b) z oblasti křesťanské katecheze (stč. desatero přikázanie – stp. dziesięcioro przykazanie, stč. malženka – stp. małżonka, stč. malženstvo – stp. małżeństwo, stč. smilstvo – stp. smilstwo, stč. smrtedlný hřiech – stp. śmiertelny grzech, stč. svatost – stp. świątość, stč. svatokrádečstvo – stp. świętokradziectwo); (c) biblické výrazy (stč. beránek Boží – stp. baranek Boży, stč. súdný den – stp. dzień sądny, stč. lotr – stp. łotr, stč. marnotratný – stp. marnotratny, stč. zvoleník – stp. zwolennik). Avšak již koncem 13. stol. nastává nová etapa vlivů češtiny, v níž podle ✍Siatkowského (1981), ✍Siatkowského (1996) rozhodují přímé politické a administrativní kontakty (vláda Přemyslovců v Polsku, postupné podřízení slez. knížectví) a od pol. 14. stol. kulturní dominance pražského centra (sídla univerzity). Jak dokládají mj. ✍Havránek (1939), ✍Reczek (1968) a ✍Siatkowski (1981), ✍Siatkowski (1996), v tomto období byla přejata slova z oblasti organizace státu a společnosti (berło, biernia, herb, hołd, hrabia, korona, man, popłatek, rycerz, rzesza, szlachta), česká označení hodností a úřadů (podczasze, podkomorze, podkonie, starosta, władarz), právnické termíny (nalazek, niesnaska, oprawca, porucznik, powód, rozprza, rzecznik), slova z oblasti hospodářství a obchodu (např. grosz, łan, miasto, rychtarz, rynek), životního stylu a každodenního života (jedwab, lutnia, łoktusza, pałac, pokój, kuchnia, powidła, roszt). Další početné výpůjčky (15. až 16. stol.) se týkaly mj. rytířských a vojenských záležitostí (např. herold, jelca, kolba, koncerz, kropierz, łebka, przyłbica, pukiel, puklerz, turniej, drab, harc, harcerz, harcować, hasło, hejtman, posadka, straceniec; hakownica, hufnica, kusza, piszczała, rucznica, taraśnica), vzdělávání, vzdělanosti, vědeckých pojmů (bakałarz, mistrz, szkoła, uczyciel, żak; istota, obiecny, podnieta, podstata, sposoba), odborné terminologie, zvláště lékařské (czyrwona niemoc, nieduch, niesztowice) a přírodovědné (dzięgiel, jitrocel, kuklik, mirzyk, podrażec, ocel, obłoga, podniebios); více viz ✍Siatkowski & Basaj (2006). Značné části staropolských výpůjček se v následujích stoletích přestalo užívat, mnohé změnily podobu, význam a konotace. Většina z cca 800 lexikálních bohemismů 15. stol. (✍Siatkowski, 1981; ✍Siatkowski, 1996) byla výsledkem působení na staropolské texty vzniklé podle českých předloh, zvl. biblických překladů, náboženské literatury, lexikografických zpracování (k identifikaci předloh viz ✍Kyas, 1962; ✍Kyas, 1977; ✍Kyas, 1997; ✍Żurowska‑Górecka & Kyas, 1977; ✍Kędelska, 1986; ✍Belcarzowa, 2006). Prostřednictvím lexika se vliv češtiny v polštině rozšířil na další jaz. úrovně. Grafický, resp. graficko‑fonetický, vliv (zapříčiněný snad činností duchovenstva z českých zemí) je sice podle ✍Stiebera (1956) a ✍Dunaje (1976) pozorovatelný už v některých lat. pramenech 12. a 13. stol., mj. v zápisech vlastních jmen s ‑trat‑, ‑tlat‑ místo náležitého ‑trot‑, ‑tlot‑, např. Chrabry, Gradice, Plauci, Wladislauus, Wlaz(t), Wratizlaw (✍Stieber, 1956), avšak psaní o – a n. g – h ad. ovlivňovaly také německo‑slovanské substituce (tedy např. 1155: Gramolin, čti Kromolin, Huzcouo, čti Guzkowo apod.; viz ✍Rospond, 1963; ✍Siatkowski, 1996). I v prvních souvislých památkách staré polštiny (konec 13. stol.–pol. 14. stol.) byly foneticky bohemizované tvary ještě řídké (např. anjeł, zwolena, obieta, obłaszcze), jejich výskyt v pramenech se výrazně znásobil až v 15. stol., kdy činnost českých vzdělanců v Polsku a také vláda Jagellonců na polském a českém trůně přály intenzivnější kulturní výměně. Skrze české předlohy se do staropolských památek (mj. mladší část Floriánského žaltáře, Bible královny Žofie, Legenda o sv. Dorotě, mamotrekty a glosáře) dostala řada zpravidla efemérních podob s českými graficko‑fonetickými rysy, např. bratr, cera, czast, hława, hniezdo, kruty, miedny, mieza, niebiesa, nuza, obrańca, opatrny, ponucen, sudca, trzieść, utoka, właga, wuherski (srov. ✍Basaj & Siatkowski, 2006). V nejsilněji bohemizovaných textech se v tomto období objevily i prvky českého tvarosloví (lok. pl. mask. a neuter na ‑ich (o niedostatcych, na niebiesich); 1. os. sg. préz. sloves psl. 4. třídy na ‑im; prézentní tvary slovesa ⁺byti sem, si, sme v auxiliáru préterita; ✍Siatkowski, 1996), a syntaktické prostředky užívané shodně s českými předlohami (např. spojky aby, ać, an, jeżto, lecz, neż, pakli, ponieważ, toczusz, předložky ku, podle, pro, příslovce lza, ondzie, podal, przelisz, przez to, procz; viz ✍Jodłowski, 1931; ✍Urbańczyk, 1946; ✍Bauer, 1960; srov. ✍Basaj & Siatkowski, 2006).

Prostřednictvím staročeských památek používaných polskými autory začala čeština v tehdejším Polsku plnit úlohu spis. vzoru: spis. čeština se tedy stala oceňovanou kulturní hodnotou. Její vliv se záhy odrazil i v mluvené kulturní polštině. V období od pol. 15. stol. do pol. 16. stol. mělo silné působení českého kulturního vzoru za následek ustálení úzu části přejatých podob, které začaly postupně pronikat do mluveného jaz. Ke slovům přejatým s význačnými rysy české fonetiky se připojila některá domácí slova vyslovovaná podle vzoru češtiny. Podle ✍Siatkowského (1965–1970) a ✍Siatkowského (1996) se tak v 16. stol. ustálila skupina dodnes užívaných slov s č. sekvencemi trat, tlat na místě p. trot, tlot (błagać, brama, praca, straż, władać, władza, własny), s u i a na místě nosových samohlásek (chuć, huba, poruczyć, smucić się, zacny, żaden), depalatalizované souhlásky před i, e na místě polštině vlastních měkkých (czerwony, serce, serdeczny, wesele, wesoły), h místo g (czyhać, hańba, hardy, ohyda, wahać się), lu < l za eł (chluba, chlubić). Fonetická bohemizace polských slov nebránila polonizaci výslovnosti lexikálních bohemismů 15. a 16. stol.; na tvarech jako dzielnik, głuczeć, grądzi, krotochwila, ledzień, młodzieniec, pokryciec, wszędybył se odrazilo tehdejší vědomí česko‑polských fonetických substitucí. Česká výslovnost však byla v mnoha případech volena jako vhodnější vzhledem k vysokému statusu češtiny ve vědomí polských mluvčích. Jako vytříbený a kultivovaný prostředek dorozumívání byla spis. čeština hodna napodobování. V dobových výrocích na téma správnosti a vhodnosti použití jaz. prostředků polští autoři 1. pol. 16. stol. odkazovali vědomě k č. tvarům známým z českých knih coby k pokladu literárně‑jazykové tradice a k míře spisovnosti (viz ✍Rospond, 1949). V soutěži nářečních tvarů o místo ve spis. jaz. písařské a spisovatelské praxe vítězily polské podoby. Z nářečních variant byly do spis. jaz. přejímány ty polské podoby, které byly bližší podobám českým. Podle ✍Stiebera (1955) rozhodla spis. čeština jako arbitr pro vznikající polskou spis. normu mj.: (a) o kultivovanosti velkopolské výslovnosti chw‑ na začátku slova (chwała, chwila) na úkor malopolského f‑ (fała, fila); (b) o vyhýbání se mazuření (výslovnost szyja, żyto, czysty oproti nespisovné syja, zyto, cysty); (c) o zachování ‑ch na konci slov (tych dobrych ludzi) na úkor malopolského ‑k. Do spis. jaz. se dostaly malopolské stažené tvary sloves typu bać się, stać shodné s češtinou, obdobně se ve spis. polštině ustálily formy jako ra‑ na začátku slov (radło, rano) či ‑ow‑ v koncovkách nom. pl. a dat. sg. (królowie, wujowi; ✍Stieber, 1955). Jak dokládá ✍Siatkowski (1996), spis. čeština ovlivnila též některé flektivní tvary spis. polštiny. Po vzoru českých posesivních zájmen byly ve spis. polštině v 16. stol. udržovány stažené varianty na úkor nestažených, které byly progresivní už od 15. stol. (tedy mego, twego, swego wedle mojego, twojego, swojego apod.). Zánik infinitivní koncovky brzdily od 15. stol. české infinitivy na ‑i. Kontakt s českými texty prodloužil život několika zastarávajících syntaktických prostředků (ać, an, eże, lza, ondzie, podle, toczusz) a v 16. stol. snad rozhodl také o využití domácích funkčních slov aby, gdy a ku a o domestikaci spojek lecz a ponieważ – jak už bylo naznačeno výše – sporadicky vypůjčovaných již v předcházejícím století (✍Basaj & Siatkowski, 2006). Díky shodnosti s českými podobami bylo v polštině prodlouženo užívání několika dalších lexikálních archaismů a dialektismů, např. dziać, jenż, jeżto, krzywota, opięć, schrona, snad, snębić, trzosła. Utvářející se spis. polština využila rovněž některých slovotvorných prostředků přítomných ve výpůjčkách z češtiny. Prefixálně‑konverzním způsobem, importovaným do polštiny koncem 13. stol. ve tvarech podczasze, podkomorze, podstole, byla od konce 15. stol. tvořena polská jména úřadů (podskarbie, podwójci, podkoniuszy), v 16. stol. se zase zobecnily adjektivní tvary s prefixem prze‑ (przeciężki, przeczysty, przedobry aj.), jež se s významem nejvyšší míry vlastnosti dříve vyskytovaly hlavně v památkách závislých na českých předlohách. Není jisté, zda deverbální adjektiva se sufixem ‑te(d)lny (czytelny, pitelny, rzetelny, śmiertelny) pronikající do polštiny od konce 15. stol. iniciovala v polštině vznik slovotvorného typu, jehož někdejší produktivitu by měly dokládat tvary skazitelny, nieskazitelny, wierzytelny (✍Havránek, 1928; ✍Siatkowski, 1996).

Z období intenzivního působení češtiny na polštinu se zachovaly též důkazy o vlivu české ortografie. Polský spřežkový pravopis přes zřejmé analogie s českým udržoval odlišné písařské zvyklosti (mj. psaní sz k označení š, ž), současně se však v Polsku projevoval od 15. stol. zájem o český diakritický systém, a to v návrzích pravopisného traktátu J. Parkoszowice a v užívání teček k odlišení souhláskových písmen v některých rukopisech (✍Lehr‑Spławiński, 1938). Postupně se prvky českého diakritického pravopisu ustalovaly u tiskařů 16. stol. V projektech pravopisu Zaborowského (z r. 1512) a Januszowského (z r. 1594) bylo doporučováno užití grafémů ż, ł a čárek v případě „pochýlených“ kontinuantů dlouhého é a ó (✍Klemensiewicz, 1976).

Vliv češtiny na polštinu vyvrcholil v první polovině 16. stol. Vysoká prestiž spis. češtiny byla jednak zdrojem jaz. snobismu při užívání bohemismů (od 15. stol. příslušelo užití českých slov elitním vrstvám), a třebaže čeština přispěla k vývoji spis. normy, růst jaz. vědomí nakonec vedl k postupné eliminaci bohemismů ze spis. jaz. Okolo r. 1550 biblické překlady a na ně navazující polemiky ukazují, jak začal postupně rozhodovat skutečný úzus a domácí vzory zvláště v oblasti uměleckého jaz. (viz ✍Rospond, 1949). V nových překladech bible do polštiny byly využívány především starší vypůjčky, které se už staly součástí biblické tradice polštiny, nové bohemismy byly nečetné (použité např. jako synonyma), vliv českých předloh měl hlavně textovou povahu, oproti středověkým překladům byly jako inspirace čím dál důležitější nové evropské překlady a originální texty (viz ✍Kyas, 1997; ✍Belcarzowa, 2006). K postupnému utlumení českého vlivu v následujících stoletích přispěla vedle oslabení veřejných funkcí češtiny stagnace česko‑polských styků a silný nástup italských a francouzských kulturních vzorů. V 19. stol. představovala specifické prostředí polsko‑českých kontaktů Halič, kde se uplatňoval též vliv němčiny a ukrajinštiny. V tehdejší polštině se vedle několika hovorových bohemismů (komiśny, lump, masarz, Pepík, pawlacz, styki) objevily i shody v starší sportovní terminologii (siad, stójka, wymyk, zwis, chazena) a česká slova v literární archaické stylizaci (hrad, kneź, Młada, witeź, Włast, wrażda). K novějším výpůjčkám používaným v současné polštině patří hodnotící a slangová slova (Knedle ‘Češi, Česko’, Pepíki ‘Češi, Česko’, laska ‘přitážlivá dívka’, rumcajs ‘kdo se chlubí vlastnictvím střelné zbráně’, szwejk ‘voják mladšího ročníku’), citátové výrazy a exotismy (viz ✍Siatkowski, 1996; ✍Orłoś, 1996; ✍Szczepańska, 2006; ✍Malicki, 2014).

Výzkum českého vlivu na polštinu se vyvíjí jak ve směru filologicko‑historickém (mezitextové vztahy a jejich historické okolnosti), tak i ve směru lingvistickém. Lingvistická analýza je orientována zejména na vývoj, identifikaci, klasifikaci a interpretaci polských bohemismů. Výsledky tohoto proudu bádání prezentují především zde citované materiálové a syntetické práce Siatkowského. Řada lexikograficky zaměřených příspěvků, které publikoval spolu s Basajem v l. 1964–1980, vyústila ve vznik slovníku polských bohemismů (✍Basaj & Siatkowski, 2006), umožňujícího sledovat jednotlivé případy přejetí z češtiny. V bádání v posledních 60 letech byla zpřesněna povaha a míra českého vlivu. Počet bohemismů přesáhl 1 600 slov (✍Siatkowski, 1996), přičemž řada slov považovaných dříve za výpůjčky z češtiny byla přehodnocena na „údajné bohemismy“. Týká se to řady slov s psl. rodokmenem, mj. vycházejících z psl. tvarů s náležitým u (łuk, pokusa, sumienie), nepravidelných polských tvarů, např. domácích denazalizací (okrutny, sławetny) n. nepřehlasovaných variant vzniklých analogickým vyrovnáním (cziesza, powiedać, wietr proti pravidelným czasza, powiadać, wiatr), dalších variant doložených v nářečích (chrobak, czban, łakota, sneszka, zarza) a už výše zmíněných podob vyplývajících z nedostatků substitučního pravopisu v latinských textech. Rozsah vlivu češtiny omezila také slova identifikovaná jako rutenismy, tj. vypůjčky ze stbrus. a stukr. (např. błahy ‘malicherný’, hołota ‘chátra, chudina’, posupiać ‘mračit’), přímé germanismy (ircha ‘jircha’, ratusz ‘radnice’, tum ‘dóm’, żur ‘žitný kvásek a polévka na něm’) a slova českého původu přejatá z jiných jaz. (např. pistolet < píšťala, haubica < húfnice, robot); srov. ✍Basaj & Siatkowski (2006). Viz též ↗Bohemismy v polštině, ↗Čeština ve Slezsku, ↗Polonismy v českém lexiku, ↗Vliv polštiny na češtinu.